Stěny ticha

Dělí nás kamenný hráze mlčení
z nevyřčených vět, stěny ticha.
O ně si každý výkřik z vězení právem zlomí vaz,
leda vzdychat se tu vyplatí.

Jednou ty kamenný hráze mlčení
dotknou se nakonec hvězd, a ty zhasnou.
Tvář se ti v ledovou škrabošku promění,
a pak sevře tě náruč tmy

Vzduchoprázdno rázem uhasí ten nekonečnej žár.
Tichej smích i pláč i řeči plamenný.
Necítíš snad jak ticho narůstá?
To se tvý sny proměnily v dým.

Narůstá ticho jak došla nám pomalu řeč
- nejspíš slova chybí
jenže sotva si někdy za nás cizí ústa
- jen tak řeknou:
„Mám toho víc než dost, spadla klec
- je konec řečí.
Mý rány se nehojí, nezarůstaj a sotva přebolí“

Jednou to člověče nakonec poznáš sám,
až to mlčení dotkne se hvězd, a ty zhasnou,
zbyde ti nejvýš tak odvaha zavřít krám,
a pak sevře tě náruč tmy

Vzduchoprázdno rázem uhasí ten nekonečnej žár
Tichej smích i pláč i řeči plamenný.
Necítíš snad jak ticho narůstá?
To se tvý sny proměnily v dým.