Naděje

Otáčím se zády k tobě touho,
na moje já dolehl stín.
Prosím a žádám síly,
ať mě aspoň chvíli neopouští.
Snad smím s tím co mám,
co mi zbývá, dál se pokouším.
Probýt se davem,
lidu bez tváří už neodpouštím.
Zapadám listím, sněhem,
už tuším jak chutná chladná zem.
Nevím kolik zbývá mi,
jestli vteřina, minuta, jeden den.
Citů schopen jen nepochopen,
řev následuje další zoufalý sten.
Okraden o to co jsem neměl,
vždy vroucně chtěl, žil marně.


Plížím se městem jako stín.
Absence života smyslu mne děsí.
Vítr van, já letím s ním.
Nikdo se mne chytit ani nepokusí.
Taky proč?

Proč stále se vzdáváš?
Proč hlavu v zem svou klopíš?
Svět přeci není pouze pro pláč.
Doufám.


Otáčím se zády k tobě touho,
na moje já dolehl stín.
Prosím a žádám síly,
ať mě aspoň chvíli neopouští.
Snad smím s tím co mám,
co mi zbývá, dál se pokouším.
Probýt se davem,
lidu bez tváří už neodpouštím.
Zapadám listím, sněhem,
už tuším jak chutná chladná zem.
Nevím kolik zbývá mi,
jestli vteřina, minuta, jeden den.
Citů schopen jen nepochopen,
řev následuje další zoufalý sten.
Okraden o to co jsem neměl,
vždy vroucně chtěl, žil marně.


Plížím se městem jako stín.
Absence života smyslu mne děsí.
Vítr van, já letím s ním.
Nikdo se mne chytit ani nepokusí.
Taky proč?

Proč stále se vzdáváš?
Proč hlavu v zem svou klopíš?
Svět přeci není pouze pro pláč.

Doufám brzy pochopíš,
že tak jak na někom ti záleží.
I ti druzí tě v srdci nosí.
A když své tělo smutkem znehybní,
uvědom si kdo, pro koho jsi.
Myslíš, umírá naděje?
Ta přece nesmí!
Ta přece nespí!
Ta přece ne!


Plížím se městem jako stín.
Absence života smyslu mne děsí.
Vítr van, já letím s ním.
Nikdo se mne chytit ani nepokusí.
Taky proč?

Myslíš, umírá naděje?
Ta přece nesmí, ta přece ne.
Myslíš, umírá naděje?
Ta přece nesmí, ta přece ne.