Nebe, mraky a lidé

Na nebi plují mraky,
já chtěla bych létat taky.
Chtěla bych stéle jen snít
a nemuset řešit, co bude se dít.

Protože někdy nevim, co má cenu řešit,
na co se mám vykašlat, kvůli čemu hřešit.
Někdy hledám životní jistoty,
obklopit se lidmi nebo užívat si samoty?

Jsem omámená dobou a lidma kolem,
někteří si na tebe počkaj za rohem
a budou tě na zem strhnout chtít.
Nesmíš se nechat na zem porazit.


Mraky vytvářejí různé tvary,
vnímám je jako nebeské dary.
Snažím se přijít na to, co znázorňují,
ale oni jen rychle plují.

Oni neporadí jestli pevně na zemi stát,
jestli na intuici vždycky dát
nebo používat často fantazii,
jestli číst prózu nebo poezii.


Každý si musí na všecko přijít sám,
neboť je hluchý k někerým radám.
Musí vyzkoušet, co všechno snese,
jestli spadne na dno nebo se vznese.

A je jenom na něm jestli zvedne se ze dna,
až za půl roku nebo než napočítám jedna.
Jestli si život pořádně užije
nebo svou duši nenávistí zabije.

Z nebe už zmizely všechny mraky,
je modré, tak šmoulové jsou taky,
v našem světě je stále více Gargamelů,
jak když okusíš jed, ne karamelu.


Nikdo není jen jako čistě modré nebe,
jde o to, kolik vydáte zla ze sebe,
kolik projevíte dobrých vlastností
a jak mnoho překonáte slabostí.

Tohle bylo srovnání nebe, mraků a lidí,
někteří se za své jednání stydí,
každý někdy zuřil jako bouře,
ale snažme se chovat vždycky moudře.