Monsieur Baudelaire

Vichřice slábne jak ozvěna hromu,
soumrak se vkrádá na zápraží domů
a bledé hvězdy, nevěstky opilé,
si na noc lehnou do cizí postele.
Mrazivá samota tě sevře v náručí,
nehybný umrlec se náhle otočí
a s ním i ostatní se zvednou ze svých děr.
Jdou proti nám, Monsieur Baudelaire,
Monsieur Baudelaire.

Jak prasklé zvony naše srdce znějí
a slzy dešťů tvé oči utápějí.
Omamné víno i zrádné opium
vytrhá mříže všem uvězněným snům
a v barvách rozpustí zlé stíny na duši.
Padáme v závrati divokých rozkoší
ze spárů smutku do milostných her.
Tak jako vy, Monsieur Baudelaire,
Monsieur Baudelaire.

Jsme mrtví živí, pancharti své doby,
jsme jako prázdné, vykradené hroby,
trháme v cárech hnijící rubáše
a místo Krista vítáme Jidáše.
Ležíme v nánosech svých vlastních výkalů,
tančíme se smrtí uprostřed močálů
a touha přelétá do nekonečných sfér.
Do vašich snů, Monsieur Baudelaire,
Monsieur Baudelaire.