Zamotaná mysl

nechci nic měnit ani už nic získat..
chtěla bych vše zpět,slyším čase,ještě kousek místa
sundat špínu a umejt do starého čista jako úsměv
co kdysi darovala,ten pocit už ten asi nemá.
Dotyk mě usmrcuje,kdybych byla bůh
co sílu a životy daruje a vrací,co se mi před
nesmyslem ztrácí už pošlapáno dominancí
ona je pořád pro ní to co dřív,opak už konec
slov které nikdy neskončí,jenom dávný výmsl co
zahlcuje mysl existující člověk co dává životu
nový smysl.je to jako úsměv,co už neuvidím
je to jako dialog co už neuslyším.Přesto
je tu myšlenka naděje,jenom vzpomínky a časy
ve mě vzbuzuje,nikdy už se neukryješ před
mými slovy co ti slzy do očí vlije.