Noc či den

Enjolrasi!

Skrumáž a ruch je před Notre Damem.
Na Rue de Bac se houfy srocujou.
Vyjdem záhy do ulic,
tamty zmáčknem jako nic,
jen až dojde na alarm,
Paříž získá znova šarm.

Hleď bdít, ne spát,
i snít je přepych,
teď nastává čas pro střízlivé,
tak páni žádné Beaujolais!

Je tu proti nám armáda, kolos jak hrom,
a má zbraně, co my sotva můžeme mít.
Jsou však bitvy v nichž nastane obrat a zlom,
proti gardě a přesile najdeme štít.

My máme cíl!
A oni jen pušky a žáldácký plat,
tak proč se jich bát!

Márie, kdes byl?

Ó chlapče náš, jak přízrak dneska vypadáš,
co stalo se? Mluv, poslouchám.

Marius:
Šlo o přelud či o přízrak?
Já před ní ztratil dech i zrak,
než zmizela, já nevím kam.

Enjolras:
Tak Marius nic netuší a už je v tom
až po uši, ó náhle vidí v lásce ráj.
My připravujem k bitvě plán,
on přijde si jak Don Juan.
No to je tedy ópera!

Přijde čas, kdy se tvůj potomek začne ptát,
na kterých bojištích, že jsi ty v roce třicet dva stál.
Těžko pak vysvětlíš, žes byl jen neutrál,
proto dnes hrdostí a mládím vyzbrojen
hleď rozhodnout se sám,
co zvolíš, noc či den.

Den, je smích a slunce zář,
noc, je pláč a bída tvá.
Den, je úsvit úsvitů,
noc, je strast, co skončit má.

Marius:
Těžko vám vysvětlím, proč jsem stál jako v snách,
spatřil jsem její tvář, i když v přítmí a nakrátko jen.
V zázrak jsem nevěřil, teď ho mám na dosah,
nejsem ten, kdo jsem byl,
a štěstím nešťasten už nemusím se ptát,
zda zvolit noc či den.

Den…
… je láska, zpěv a žert.
Noc…
… je brána k trampotám.
Den…
… je víra, já ji mám!
Noc…
… je půst a slůvko sám!

Enjolras:
Márie nebuď, jak malej kluk,
snad špatně jsi to nemyslel,
jen hoříš pro svou mademoiselle,
Leč kdybys pouze miloval,
no to bys tomu hochu dal,
náš cíl je někde výš a dál.

Den, je dar, co vzít si máš,
noc, je pláč a bída tvá,
den, je boj za úsvit náš,
noc, je strast, co skončit má.