Vzpomínky Yvetta Blanarovičová

Toužím, chvíli vrátit se zpátky, číst jen tak mezi řádky,
v knihách pradávných dnů.
Když v nich najdeš, kde vlastně je klíč ke štěstí skryt,
život další, začneš žít.

Půlnoc, měsíc tajemně září, na mou samotu, stáří
světlem chladným jak mráz.
Znám i krásu, z dob dříve nežli spálil jí čas,
znám i lásku, štěstí v nás.

Příchuť prázdných dlouhých dnů, se vznáší kalným ránem
zfouk lampu vítr, či se s přítmím loučí
den stává se tvým pánem.

Svítá, slunci naděje prýští, pro mne pro život příští,
prázdnu nesmím se vzdát.
S novým ránem noc další skrýváš ve vzpomínkách
jako tenkrát tisíckrát.

Slunce září, výškou stromů, proč vzpomínkám se brání
Zdá se vadnou jako jarní kvítí, jsou prázdnější než prázdné.

Hýčkej, mě tvým dotykem zkrání, slyš můj pláč vzpomínání
na mých zázračných změn.
Chvilka stačí a co je štěstí pochopíš sám,
Hleď, jak vítám, další den.