V zajetí stínů

Dobře vím, co chceš říct, ale svázal tě strach.
Vězení ocení, změní tvůj život v prach.
Jako v snách, na vlnách svojí touhy dáváš se nést.

Rezavým mřížovým slunce vkrádá se dál.
V mlhavých paprscích už jsi dlouhé dny stál.
Jako v snách, na vlnách s větrem kroužíš, nic nezlomí tvoji čest.


Víra prý je hřích, jenž se blýskl v očích tvých.
Vábení tak krásně zní, půvabné jak padlý sníh.


Dál podléháš snům, bájným výletům
do prázdných koutů a míst, kde z dlaní dá se číst.
Spát, měl jsi dávno spát.
Ránem zbývá si přát,
ať sen, co má se zdát, se smí vážně stát.


Bylo dost temných zdí, které vážou tě k nám.
Rozlomíš pevnou mříž, svojí touhou jsi hnán.
Jako v snách, na vlnách, co se bouří, projdeš ještě tisíc cest.


Víra prý je hřích, jenž se blýskl v očích tvých.
Vábení tak krásně zní, půvabné jak padlý sníh.


Dál podléháš snům, bájným výletům
do prázdných koutů a míst, kde z dlaní dá se číst.
Spát, měl jsi dávno spát.
Ránem zbývá si přát,
ať sen, co má se zdát, se smí vážně stát.


Zdá se mi příteli, že se snad trápíš,
neříkej mi, že se neděje nic.
Toužíš po svobodě, proto se trápíš,
chtěl by ses nadechnout z plných plic.
Zdá se mi příteli, něco tě svírá,
zdá se mi příteli, něco tě má.
Jestli tě nakonec zradí tvá víra,
naděje poslední umírá.


Znám tě, znám, tebou se stávám,
jsem vším tím hříchem.
Právě já pod okny stávám,
když bloudíš v snách


Spát, měl jsi dávno spát.
Ránem zbývá si přát,
ať sen, co má se zdát, se smí stát.


Spát, měl jsi dávno spát.
Ránem zbývá si přát,
ať sen, co má se zdát, se smí vážně stát.