Dýka

Dýka, těleso cizí, s výkřikem do žeber vniká.
Ta rána bere sílu, z těla dech uniká.
žilo si hezky v míru, teď mu čas utíká.
A rusí všechny sny a plány fajnový,
co se blejskly před tebou, fajnový,
to ti druzí nesvedou, fajnový, kam koho dovedou.

Dýka, věčnosti posel, sudí z lidu ví, co říká.
Kůži ta ocel z těla nestydatě svlíká.
Oči, ať klopí ten, koho se věc dotýká.
A rusí všechny sny a plány fajnový,
co se blejskly před tebou, fajnový,
to ti druzí nesvedou, fajnový, kam koho dovedou.

Zatím špínu dlaní tvoje krev omývá.
S příchutí ocelovou.
Zvony zvoní bim bam, nebo někdo zpívá.
Symfonii ti novou.

Že prach jsi a v prach se obrátíš v den,
kdy nejmíň sis přál,
tě překvapí míň než zklamání tím, cos nedodělal.
Pak oběť i vrah už smířený ví, co bude dál.
Výhra i krach a nebo ne, kdo se víc bál?