Vysočina

Já vám to pane povídám,na ranní vítr teď čekám,
ať vypráví mně,jak se toulal nad ní.
Snad vinen je pohár co leží tu,že vítr v ranním přeletu
mně voní,hm voní,Vysočinou,Vysočinou.

Za mnou poštovní vůz dlouho míle krájí,
dálkou zrozenou nemoc posílí je
S ní prchají léta,odplouvá mládí,
lék mně v šatě nočním nabídl sen.

O tom,že na horách se mlha k útoku dolů řadí,
jak potok loukou pádí si nechám zdát.
O lesním přístřešku,kde v měsíčním lesku vítr bloudí
o rose studící,o toulce vonící Vysočinou,Vysočinou.

Ráno každý sen i ten tulákův,slunce ruší,
pak na tisíc ozvěn noční děj stále má.
Jednou odešel a teď dálku denně krátí
vám prozradím,ten poutník,to jsem já.