Svět

Zvlhlý listy papíru skládám na sebe
jak je asi dlouhá cesta do nebe.
Vzpomínky přecházej a strašně moc bolej,
když se snažím nevnímat tak jiný cesty volej.
Vlak jede na slepou kolej má zpoždění a nebrzdí já ho řídím a už sem kousek před tou zdí
jak velká beznaděj může bejt
jak velká bolest již jí slzy nemůžou smejt.
Jak strašná je to bolest když neni fyzycká
jak strašná ztráta lidská
situace logická pozbývá smyslu
proč musí člověk umřít aby mu postavili bistu

Radost že se něco povede stejně nikam nevede
nikdo nemá jistotu že to vede do nebe
Koukni se na sebe co vlastně jsi
hora buněk a někde mezi tim sny
a slzy tečou dál i když řeky vysychaj
hřbitovi se plněj dušema co si trest odpykaj
chodim těma sračkama a kytky pokládám
pořád víc a víc už ani počítat to nezvládám
a jednoho dne tady budu ležet s nima
v kamenný zahradě kde kytkám neni zima
lidi co mě maj rádi sem chodit plakat budou
protože si uvědoměj proč vlastně žijou

Proč se celej život snažim bejt ten hodnej zlej žije
a hodnej umírá mladej
možná ne ,
možná jsou to jenom emoce který ve mě evokuje jen můj pocit bezmoce.
Ptám se proč a odpověd není
nevěděl jsem co je za vzácnost světlo denní.
Noci beze snění a rozmlouvání s bohem
z hluku ulice za nemocničním rohem .
Stokrát si opakovat že tohle neni fér
bránit se slyšet větu tak to ber že na tomhle světě to tak chodí aby život mohl jít dál tak se slzy roní .
A tak pláču v bolestný křeči chce se mi řvát a zastavit ty řeky .
Zastavit svět a nový pravidla světu dát.
To sou pocity toho komu umírá někdo koho miluje nebo má rád