Procházka parkem

Park, léto, lavička, stromy šumí,
tráva se zelená, tak jak to jenom tráva umí.
Ladím sedmou na mý kytaře šestistrunný,
už asi po třicátý, nebo po stý, po stoosmý,
kdo ví.
V lelkování mi brání nejistota z mrtvých vstání,
čím víc filozofování, tím víc vody v keckách,
plavim se totiž přes oceány s dírou v neckách,
a nikde ani stopy po záchrannejch vestách,
nikde není pláž se zachranářkama v bikinách.
Tak rád bych se rozvalil pod slunečníkem
s long drinkem a dlouhatánskym brkem
bych dělal dlouhý nosy na racky z ještě delší chvíle. Máme dohodu s vesmírem,
že si vzájemně vstříc vyjdem.
Musím jít jen někam, nejspíš ven,
kam by mohla přijít moje chvíle,
je škoda každý šance,
protože neni, každej den posvícení,
zato je fuška potom dohnat, co uteče mi,
pokud se člověk nehodlá probrat,
anebo neni skenní.
Chci ráno vstávat,
aniž bych se přerazil, o votázku,
kterou jsem si při usínání položil:
'co budem dělat zejtra?'


Každej den je jako procházka parkem,
beru co přijde, bez ohledu jak to chodí,
každá změna se nejdřív v tobě rodí,
z barmana ji nevyloudíš.
Každej den je jako procházka parkem,
beru co přijde, bez ohledu jak to chodí,
každá změna se nejdřív v tobě rodí,
věci jsou jak maj bejt, chceš je, jinak je to v tvojí.


Dám si budíka a turka bez mlíka,
se třema cukrama.
Chci stát u okna a přemítat,
jen tak se koukat a nic neříkat,
sledovat, jak se všichni můžou posrat,
aby si splnili toho svýho bobříka.
K čemu je, když se život kolem jen tak prožene
a jeden pak prohrává v tomhletom závodě
sám proti sobě, až jednoho dne usedne
tam kde je, na prdel, a zjistí,
co všechno ho dožene, snad nebude pozdě,
protože, až ti život poběží před očima,
jsou to vážně grády.
Zjistit co všechno ti uteklo za tvými zády,
a že toho je až běda, a stíhat se moc nedá
při poslední večeři dojídat zbytky vod voběda,
tedá, no nic, neva.
Stejně je neděle, ikdyž je třeba středa,
člověk se občas překvapí,
kam se chodí hledat.
Hlava plná nápadů za mega,
někdy je potřeba si šáhnout na svodidla,
abych věděl jak se mám udržet mezi nima
a tak jdu do sebe jak matrioška,
páč je to příliš horká káva
a foukání nepomáhá,
jenom ta procházka parkem
pořád něco dávat nepřestává.


Každej den je jako procházka parkem,
beru co příjde bez ohledu jak to chodí,
každá změna se nejdřív v tobě rodí,
z barmana ji nevyloudíš.
Každej den je jako procházka parkem,
beru co přijde bez ohledu jak to chodí,
každá změna se nejdřív v tobě rodí.
Věci jsou jak maj bejt, chceš je, jinak je to v tvojí.

Změna se nejdřív v tobě rodí.