Deph - Den poté (1998)

Tý noci probudil mě studenej pot, po celým mým tele,nepřišel zrovna vhod, probudilo mě ticho, to divný ticho, jenom skučení vetru stahovalo mi břicho. Strach, jako bych stál sám před pustinou, odhodil jsem peřinu, i když sem se třás zimou, co je to se mnou, mám pocit, že je den, ale ne, říká ta děsivá tma za voknem. Záclon jako padlá vlajka, ve vánku co sem vane, jako by mi šeptal, pojďte si hrát, pane. Úzkost do mě proniká, kdo mně do tyhle říše hodil, jeden pohled na budík říká je skoro deset hodin, ráno.

Den poté svět není to, co bejval….(já se taky bojím…)
Den poté svět není to, co bejval….(já se taky bojím…)

Jako ve zvrhlý divadelní hře - do ruky jsem se štípnul, ale nic to nepomohlo, budík deset ráno pípnul, divnej zápach mi nosem do mozku proudí a stale divnější pocit se mi do kostí loudí. Zuby mně brněj ale přesto dělám první krok, sem doma, ale jako bych vstupoval do neznámejch vod. Co se to děje, proč tu sakra stojím, proč nechci k tomu oknu…(já se taky bojím). Je to pět kroků, ale pro mě pět let, bráním se tomu, nechci ten pohled, ale nejde se vrátit a vykláním se ven, kdo sakra říkal, že tohle není sen, jsem, kde jsem, nebo nejsem, jsem vůbec, zoufalý nářky z dálky jako by řvala sama bolest. Horizont událostí, přeplul mi sítnicí, apokalypsa bez režiséra a kamer.

Den poté svět není to, co bejval….(já se taky bojím…)
Den poté svět není to, co bejval….(já se taky bojím…)
Den poté svět není to, co bejval….(já se taky bojím…)
Den poté svět není to, co bejval….(já se taky bojím…)

Vyšel jsem ze dveří jedinýho domu, co stojí, všechny padli, poslední stromy hoří, ohně na každým rohu doutnaj, prach nechal zmizet oblohu.
Lidi sténaj, umíraj, v děsivým nekonečným temnu, když jednoho zvednu, akorát sám padnu. Klopýtám dál tam, kde bejvala ulice, překračuji trosky a spálený kostlivce, ženy, děti, starci, krásný tváře blednou, bílí, žlutí, černí najednou je to jedno. Umíraj spolu, uprostřed nicoty, tuny prachu se mi usazujou na boty, převracený auta a všude jen černá, ani živáčka, jen vítr v troskách sténá. Tragikomedie,
údiv do tváře vtisknout a jenom stačí jedno červený tlačítko stisknout, dnes jsem se probudil, ale nosím, sebou tu můru vím, že opravdu se můžem probudit, jen když budeme vzhůru.

Autor: Stacho
Korekcia: Lujza