Hastrmánku, tatíčku

Vodník:

Kýho šlaka, dítě -
snad mi tady v měsíčku
nesušíš mé sítě?

Rusalka:

Hastrmánku, tatíčku,
než se vody zpění,
sečkej se mnou chviličku,
ať mi smutno není!

Vodník:

I vida, smutno!

Rusalka:

Všechno řeknu ti!

Vodník:

A dole taky?

Rusalka:

Smutno k zalknutí!

Vodník:

Dole, kde je samý rej?
Není možná! Povídej!

Rusalka:

Chtěla bych od vás, hlubin těch se zbýti,
člověkem být a v zlatém slunci žíti!

Vodník:

Mohu-li věřit vlastním uším svým?
Člověkem býti? Tvorem smrtelným?

Rusalka:

Sám vyprávěls ty zvěsti neznámé,
že mají duši, které nemáme,
a duše lidí, že jde nebi vstříc,
když člověk zhyne a když znikne v nic!

Vodník:

Dokud rodná kolébá tě vlna,
nechtěj duši, ta je hříchu plna.

Rusalka:

A plna lásky!

Vodník:

Vodo pravěká -
snad nemiluješ, dítě, člověka?


Rusalka:

Sem často přichází
a v objetí mé stoupá,
šat shodí na hrázi
a v loktech mých se koupá.

Leč pouhou vlnou jsem,
mou bytost nesmí zříti
ó vím, že člověkem
dřív musila bych býti,
jak já jej objímám
a jak jej vinu v ruce,
by on mne objal sám
a zulíbal mne prudce!

Vodník:

Dítě, dítě, z noci do noci
tvoje sestry budou pro tě plakat -
už ti není, není pomoci,
člověk-li tě v svou moc doved' zlákat!

Rusalka:

Hastrmánku, mužíčku,
on mne musí zočit -
pověz, pověz, tatíčku,
co mám, smutná, počít?

Vodník:

Ztracena, ztracena do věků,
prodána, prodána, člověku!
Marno je lákat tě dolů v rej -
Ježibabu si zavolej,
ubohá Rusalko bledá!

Potápí se:

Běda! Běda! Běda!

Zmizí pod vodou.