Kraslice

Sám sebe omlouvám,
že tomu nerozumím,
že prostě takový věci jsou.
Někdy je lepší mlčet,
radši stáhnout půlky,
prostě brát věci tak jak jdou.

Bylo mi sedmnáct,
u tebe odhaduju,
že jenom o pár tejdnů víc.
Tak strašně moc jsem tě chtěl
a všechno bylo mi fuk,
každý den stopem do Kraslic.

Sedíš a posloucháš,
s obálkou na kolenou,
možná je pro mě, nechci se ptát.
Já blázen složil ti báseň
a už tuším co přijde,
až se u těch veršů začneš smát.

Třeba se o nás dvou,
jeden z nás dvou,
by měl ten příběh křídou obtáhnout.
Jeden z nás dvou,
by měl najít sílu,
vrátit čas a říct to na rovinu.

Jeden z nás dvou, slova na jazyku váznou.
V rukou třas a v hlavě prázdno.
Všechno je moje vina, to dítě strach,
dnešní kocovina.

Každý den poslouchám
morální veličiny,
jak správně dýchat a to nemám rád.
Prostě zoufalý lidi,
dělaj i zoufalý činy,
kdo mluvil pravdu dneska začne lhát.

Pohledem uhýbáš,
v bravíčku nenapsali,
na náš dotaz vůbec vůbec nic.
Chtělas mě tak strašně moc
a já byl jenom ten kluk,
co jezdí stopem do Kraslic.

Sedím a poslouchám
s obálkou rozlepenou,
bláznivej příběh začli jsme psát.
Zvláště si píšeme básně,
já se bojím co příjde,
až to malý tady začne řvát.

Je to jen o nás dvou,
jeden z nás dvou,
měl ten příběh někam dotáhnout.
Jeden z nás dvou,
měl by najít sílu,
vrátit čas a říct to narovinu.

Jeden z nás dvou, slova na jazyku váznou.
V rukou třas a v hlavě prázdno.
Všechno je moje vina, to dítě strach,
i dnešní kocovina.

Jeden z nás dvou, slova na jazyku váznou.
V rukou třas a v hlavě prázdno.
Život do dlaních vložíms nápisem -
pozor křehký zboží.