Hologram

Váben teď čistě bílou scenérií
půjdu do světa, který jsem ještě neviděl.

Jako ztracené dítě, cestoval jsem pod břidlicově šedou oblohou. Mnoho snů potřísněných zkreslením, které se denně mění. Občas, dokonce mýma dlouhými kroky, i když jsem malý, přemýšlím, jestli se můžu dostat na druhou stranu těchto mraků.
Předstírám, že jsem silný a že mi bylo ublíženo; Jako by se dívali skrz mé srdce,
kapky deště, které začali padat zas a zas, se všude odrážejí.

Přímé světlo protíná samo sebe.
A bez předem určeného cíle,
probojuji se kamkoliv. Neustálá únava spaluje moje oči. Já bych měl být schopen dosáhnout světa, který jsem stále neviděl.

Za černobílým štítkem, který jsme nasadili
nemotorně,
schováváme důležité věci.
Hologram s názvem „sen“, otřes
který je krásnější než drahokam, než květina, než svit hvězd.

Jsem odstrčen a jdu proti scenérii, předtím jsem se ji děsil. Lítost a osamělost vyskočí jako bublina.

I když zakopnu na rovné cestě,
když se moje strupy strhnou, určitě se stanu silnějším než jsem teď. Lákán čistě bílou scenérií
půjdu do světa, který jsem ještě neviděl.

Za mlhavou oblohou, je tu barevné světlo duhy.
Ve stínu zítřka, pokaždé když se třesu, hlas na mne z dálky volá.

Přímé světlo se rozptyluje a vlévá se odpoledne po dešti. Nekonečné stupňování se nyní míchá spolu,
nezáleží na to, kde jsem pod tímto nebem.
Stále bych měl být schopen dosáhnout světa, kterého jsem ještě neviděl.