Rain

Červnové lži a pravdy před mýma očima odcházejí díky tónům sépie.
Ptáčátko blízko k dalšímu, teplo; už těmto věcem nerozumím

„Budeš sám v pořádku... jo?“ říkáš, zdůrazňuješ mi to a pak říkáš sbohem.
Jestli to má být druh útěchy, tak bych měl otrávený, že už teď to slyším.

Nekonečné zvonění; nemilosrdné vzpomínky nemají v úmyslu mi odpustit.
Když zavřu oči, budou mě pouze jen víc obklopovat a zdálky se mi smát.

Rád bych věděl, přestane někdy pršet? Tak dlouhou dobu byla zima.
Proč si zrovna déšť vybral padat na mne? Proč si to vybralo zrovna mne, když nemám kam utéct?

Čas vnutí nové ráno a já konečně najdu směr, to čemu čelím, není budoucnost, já se stále honím za minulostí.

Ty, který jsi mi dal nový začátek díky tvé útěše a nenávisti a opovrhování mnou.
Je na čase... zápolím s mými potížemi, ty spadnou na mou unavenou tvář.

Oči nechtějí znát minulost a prsty, které to všechno odnesou.
Jizvy se hojí v jemném míru; nerozluštitelná vzdálenost, která se zdá, že je v dosahu.

Rád bych věděl, přestane někdy pršet? Tak dlouhou dobu byla zima.
Proč si zrovna déšť vybral padat na mne? Rád bych věděl, jestli bych měl nechat déšť mě schovat.

Déšť dnes také nepřestává, neznám konec.
Zatímco my jemně se k sobě tiskneme pod deštníkem, který držím.