Píseň samotářky v podání

Já samotářka samotná jdu noci vstříc a šeru koutů
a otěž sejmu představám a pochytám je do kornoutů
a náhle aniž vím, už mi nic nechybí, jsem s ním.

Já samotářka najednou se samotou se vypořádám,
on vlastně vůbec netuší, že potají mu z ruky hádám,
co má se mu kdy stát a co můj nejdražší má rád.

Má tak rád když s úsměvem ho vítám,
když jdem tmou a nábřeží už dřímá,
je nesvůj, když den mě neobjímá,
a jeho drobných něžností se sotva dopočítám.

Když pak mží tak on mě pláštěm chrání,
zmokne sám, když přenáší mě louží,
jen se dotknem a vím, jak po mně touží,
snad nosil by mě na rukou v tom dešti do svítání.

Tohle já si jen tak nalhávám,
sama mluvím se sebou i tentokrát,
beznaděj, jen sebeklam to znám,
jenže já věřím v slůvko "snad".

Když svítá a mlha zvolna stoupá,
pryč je déšť a s ním i on se ztrácí,
dům z karet se rozpadá a kácí,
zas na světě jsi samotná.
Co naděláš ty hloupá?

Sen končí.
Proč já se koncům bráním?
Příběh můj je přeludem,
jen zdáním.
Co na tom?
Jdi samotářko za ním
s tou věčnou touhou po něčem,
co nemůže mi dát.

Má lásko,
má lásko,
má lásko,
proč jinou máš tak rád?