Ta co spí vedle

Podzim spad jak na střechu z plechu ořechy.
Oknem chlad a mlha táhnou od řeky.
Píšu ti, než usnu, že tak smutno mi je
po tobě, děvenko z fotografie.
Holčičko s culíky v šněrované blůzce,
bez tebe, že mi je v cizí zemi úzce.
A že nemám vše, po čem kdy jsem toužil,
protože srdce mé pro tebe se souží.

Až Kyjev na jaře kaštanem začne kvést,
chci si tě na bulvár Kresčatik vést.
Ty budeš mluvit, ke mně se tulit,
jak na té fotce mile se culit.
Koupím ti basturmu s česnekem, kořením,
u svaté Sofie s tebou se ožením…
…proč mě sem vracíš zpět, hloupý sne?
Kdo jsem?
Zabludívšijsja zděs méždu troch sósen.

Tma řasy zvedá, žár města bledne.
Hledám ji léta už, Tu, co spí vedle.
Snad mě k ní vrací stud, polibek od dcery.
Nejspíš jen mdlé zbytky důvěry.
Zjara květu vůně táhne od řeky.
Čekám tě, až usnu, zabalen do deky.
Ve snech se snad plní sliby: Navěky!
Tak přijď ke mně, až usnu…us…nu…