Zobrazit překlad písně ›
Skrýt překlad písně ›
All I heard was the sound of fish who'd drowned.
All I saw was the inside of my eyelids.
All I said fell short of reaching open ears.
Words floating, clouding the view...
'See no, hear no, speak no evil' leaves you deaf, dumb and blind,
because the bad is all you'll find.
A deeply heart-felt goodbye to the part of me that died
when I decided to put others before me,
yes, my heart fell asleep - boredom and fatigue.
I always said I wanted to die smiling,
to pretend I'm at peace.
Now from my corpse beams a frigid, blank grin
and once hopeful eyes are sunken in.
Like a lullaby to the cradle is the eulogy to the casket.
All my flaws swept under the table
to grieve the porcelain doll that was me.
Their solemn songs sang me to sleep as my body escaped me.
Welcome down into the New World!
Happiness is being interred!
Such a shameful masquerade!
Fleeting, frozen minutes on display.
Why is evolution such a shameful thing to say?
Can you feel your bodily decay?
(Arms are beside me, hands open wide.
Seems I was living my life in rewind,
taking so many steps backwards, not looking behind.)
Because I can sure as hell feel my brain going blank.
If my body betrays me, there's pollution to thank.
This condition infects my cells like it controls my mind.
Internal army, defend me behind enemy lines!
Fragile vehicle of mine! Don't abandon me yet!
There is so much to live for that we so easily forget.
Fascination with the fear...
The concept escapes me.
All encompassing fate...
how it wrenches our hearts, torments our souls
and sings us all to sleep to an eternal keep,
no matter what beliefs, it sweetly sings us all...
Vše, co jsem slyšela byl zvuk ryby, co se utopila.
Vše, co jsem viděla byly mé oční víčka.
Vše, co jsem řekla neuspokojilo naslouchající uši.
Slova plynou, zatemňují výhled...
Nic nevidíš, nic neslyšíš, nic neříkáš, ďábel tě nechal hluchého, hloupého a slepého,
protože zlo je vše, co jsi našel.
Hluboké upřímné sbohem pro část ze mne, co zemřela
Když jsem se rozhodla předložit jiné před sebe
Ano, mé srdce usnulo - znuděné a vyčerpané.
Vždy jsem říkala, že chci zemřít s úsměvem
Předstírajíc, že jsem zemřela v míru.
Nyní je má mrtvola chladná,
Prázdný úsměv a kdysi nadějné oči zapadlé
Jako ukolébavka kolébce je chvála rakvi.
Všechny mé vady zameteny pod koberec aby trápily porcelánovou panenku, kterou jsem bývávala.
Jejich slavné písně mi zpívají k spánku, a mé tělo mě opouští.
Vítej v Novém Světě!
Štěstí je pohřbeno zaživa!
Jak ostudná maškaráda!
Prchající, chladné minuty na displayi.
Proč je evoluce tak ostudná věc?
Necítíš svůj tělesný rozklad?
(Ruce okolo mě, náruč otevřená
Jako bych svůj život žila pozpátku
A kráčela tolik kroků zpět, bez ohlížení.)
Protože jasně cítím, jak se můj mozek vyprazdňuje.
Pokud mě mé tělo zradí, je tu znečištění, co poděkuje.
Ten stav zamořil mou celu jako kontroloval mou mysl.
Vnitřní armáda mě brání za hranicemi nepřátel!
Můj křehký povoz!
Ještě mě neopouštěj!
Je toho tolik, za co stojí žít, pro co tak lehce zapomínáme.
Fascinována strachem...
Pojem mě opouští.
Obklíčena osudem...
Jak jen trhá našimi srdci, mučí naše duše a zpívá nám ukolébavky
Ve věčné cele, jedno, jaké víry, všem nám sladce zpívá...