Píseň o loučení

Juan:
Už nastal čas jít ke dveřím,
poslední sbohem městu dát,
všechno co mám jsi Ty a Řím,
ještě že můžu vzpomínat.

Na prince s divným jménem "Džem",
který mě učil potají,
jak mezi půlnocí a dnem,
ženy se s muži střídají.

Kdekdo mi chtěl dát otěže,
kdekdo má strach, když vzpomíná,
Ceasara, mě i papeže,
ve skrytu duše proklíná.

Můj vlastní bratr řekl dost,
jak psa mě z Říma vyhání,
čeká mě místo lásky zlost
a svatba místo pokání.

Mám zplodit vlastní dítě,
prý musí to být syn,
až pak se, i když skrytě,
zpátky do Říma navrátím.
Zpátky k Tobě navrátím.

Lucrezia:
Všechno to,
kvůli čemu od nás odcházíš,
nosím pod srdcem,
kdoví, snad je to syn.
Teď přece nezmizíš,
jak listí z jeřabin.
teď přece nezmizíš jak…

Juan:
Na chvíli štěstí mi chybí lásko čas,
já nikdy v životě jsem nebyl takhle sám,
dám Ti svůj medailon,
snad jednou pochopí můj vzkaz.

Ač odcházím,
přesto s Vámi zůstávám…