Píseň o nenáviděném bratrství

Juan:
Copak já snad můžu za to, že jsi kněz?
To přál si otec, čím jsi dnes,
tak přestaň na válku si se mnou hrát.

Ceasare:
Seš jenom lump a zbabělec,
kterému sluší zlatá klec,
peníze Borgiů tě nenechají spát.
Otce i tebe vezme ďas,
já s rozkoší vám srazím vaz,
sestře vaší krví požehnám.
Já totiž vím k čemu je meč,
teď mluvím já a tak ty kleč,
ukážu ti na co svůj meč mám.

Juan:
Já přece vím, že ty jsi vrah
a přesto z tebe nemám strach,
psů co štěkaj není proč se bát.

Ceasare:
Bude tě mrzet tahle řeč,
já místo frází tasím meč,
tak sklapni a pojď se se mnou rvát.

Lucrezia:
Tak dost!
Juane neboj se a vstaň,
vy oba máte moji dlaň,
co má znamenat ta strašná nenávist?
Máte se milovat a ctít
a jeden pro druhého žít,
ne jak vlci číhat na kořist.
Při naší krvi prastaré,
snažně vás prosím, Ceasare,
dejte lásce šanci poslední.
Ať čerstvý vítr zavane,
zas ve tvém srdci, Juane
a nad námi se zase rozední.