O strašlivé vojně s Turkem

Jednou takhle jako vždycky seděli jsme v krčmě,
vyprávěli starý zkazky a ty ještě starší.
Náhle dovnitř přiběh posel, že se blíží Turci,
chytli jsme se korbelů a poručili další.
Pak jsme domů vzkázali, ať ženy pečou koláče
a pošlou nám sem brnění a taky pivo černý,
tušili jsme příležitost pro historky čerstvý,
a tak jsme vyšli s písní na rtech, jak Landovo věrní.

Turci táhnou na Mohuč a všude voní káva, my pijeme ovohuč, v troubě se peče kráva,
Turci táhnou na Mohuč a všude voní káva, my pijeme ovohuč a už jsme našli grál.

Na louce jsme stáli celkem v pevném sevření,
nohy nám moc nesloužily a taky jsme se báli.
O ramena opření jsme rovnováhu hledali a
kalným zrakem viděli jsme Turky táhnout z dáli.
Kdo moh ještě utíkat, tak do krčmy se vrátil,
a ti co tam zůstali už psali že jsou zdrávi,
někteří jsou u vesel na lodích turků otroci,
ti co byli pohlední v harému krmí pávy.

Turci táhnou na Mohuč a všude voní káva, my pijeme ovohuč, v troubě se peče kráva,
Turci táhnou na Mohuč a všude voní káva, my pijeme ovohuč a už jsme našli grál