Čas smutných labutí

Děsíš se obrazů,se smutnou labutí,
máš strach z havraních křídel,
vzpomínky k obloze,jak ptáci vyletí,
já zasel vítr a vzápětí bouři jsem sklízel.

Hádanku o tobě,sám těžko vyřeším,
i když se tak snadná zdála,
že dělám dál spoustu chyb,
rozhodně připouštím,o smutnou
labud' jses den co den stále víc bála.

Set toulávých básníků,chtěli jsme milovat,
jenže každej sám a taky po svém,
já nedokázal bych se v kostele zpovídat,
možná snad proto,že někdy je na všechno pozdě.

Tak víra a zklamání jsou vlastně přátelé,
ze starých knih se nám smějí,
já nechápal písně co hrají se v kostele,
i když je poslouchám málo dál v uších mi znějí.

Když vyhledat malíře,to co maloval,
samotu našeho věku,on dokončin
neznámých asi se zatoulal a po
jeho stopách jdem dál už několik roků.

Kultovní předměty z obětních kamenů,
naleznou po nás ti druzí,
až spočinem nadobro ve výru plamenů,
já zrodil se bos a odejít chci zase bosí.

Až se čas naplní,budeme k sobě mít,
zase o kousíček blíž,všechno
se kolem nás nádherně napraví,
vrátíš se zpátky a sám smutnou labut' pochopíš.

Tak víra a zklamání jsou vlastně přátelé,
ze starých knih se nám smějí,
já nechápal písně co hrají se v kostele,
i když je poslouchám málo dál v uších mi znějí.

Tak víra a zklamání jsou vlastně přátelé,
ze starých knih se nám smějí,
já nechápal písně co hrají se v kostele,
i když je poslouchám málo dál v uších mi znějí.