Mým domovem ztichlá je putyka

Příteli melancholiku,
druhu mé duše tulácké,
pod kterým nebem zhasnou as`
životy naše žebrácké ?

Ve zlatém víně ztopíme
tyranský rozmar paměti,
zpívat budem, zapomenem
na lásku, smrt i prokletí.

Mým domovem ztichlá je putyka,
mým štěstím je sklenice plná.
Mou láskou kdys bývala gotika,
teď smetla jí baroka vlna.

Když za nocích potácím se ulicí
a nahlížím do oken spáčů,
jen vlastní stín mě provází,
a sám nad sebou pláču.

Když v rezavém zámku klíč zapraská,
dům zeje jak morová rána,
mé štěstí se změnilo v neštěstí,
já zůstal jsem sám a ty jsi sama.

Když za nocích potácím se ulicí
a nahlížím do oken spáčů,
jen vlastní stín mě provází,
a sám nad sebou pláču.