Dřevorubecká

Patnáctého října
Sedmdesát pět
Ve Valmezu půlnoc
Mně rozsvítili svět
Od těch dob mě řežou
Zuby kopců do nohou
Ty smrkové rány
Vyléčit mi nemohou

Naučil jsem ruce
Stromy provázet
K zemi říčnou pilou
K nebi němou motykou
Od kácených obrů
Bral jsem lekce hrdosti
Od sazenic v jílu
Houževnatosti

Miluju své Beskydy, pro ně si pustím žilou
Vykrvácím do hlohů, stanu se maliním mezi Bílou a Kněhyní

Jenže pod Radhoštěm uhlí
Temné lesy v hlubinách
A k prastarému dřevu
Vede cesta jediná
Cesta plná kouře
Plná dusných rán
Zemí rozevřenou
Jak kozodojův chřtán

S Frenštátskými zpitý ze dvou černých kríglů chlemtám bolehruď
Zpívám píseň vzdoru píseň, ať svou horu nikdy buď jak buď nedají

Snad nosíváme v hrudích
Svá pohoří
Tak koho bolí Brdy?
Koho Radhošť, koho Říp?
Na to nikdo se nás neptá
Ze zpráv morfin do tepen
Ať z té mlhy zrádné
Naše srdce dotepe

Patnáctého října
Tři tisíce pět
Svatý Šimon pláče
Přes naše kosti skáče
Svatý Šimon pláče
Přes naše kosti skáče