Bezejmenná

V pondělí ráno do zaměstnání,
ještě za tmy přesně na čas kráčím.
Votevřu vrata, pozravím šéfa,
naprásknu modráčky čtvrtbulky s ním.

Šéf mně pak strčí palici těžkou,
desetikilku s dlouhou násadou.
Já potom buąim po dvanáct hodin,
ohromný rány se kolem nesou.

Železný vingle úctyhodný tloušťky,
mocnými údery vyrovnávám.
Pot ze mně leje, kde křivej ještě je,
rovný jak svíčky je za sebe skládám.

Šéf mě pozoruje vostražitým okem,
ze zvukotěsné své kukaně.
I když je přísný, dobře to myslí,
má jakousi školu, značně chytrý je.

Šestá se blíží, rachota končí,
srdečně se loučim se šéfem svym.
Zejtra nashle dodal, rád bych ho vobjal,
vyklepanym vajglem cestu si krátím.

Tak to jde denně kromě neděle,
to volno mám a jsem v kostele.
Modlim se za šéfa, za splnění plánu,
děkuji Bohu za dny veselé.
Modlim se za šéfa, za splnění plánu,
děkuji Bohu za dny veselé.