Cizinec

Za vesnicí stával, tam kde dobytek se pás´,
nikdy s nikým nemluvil, nikdo neznal jeho hlas.
Vždy zůstal jenom na chvíli a důstojnou měl tvář,
často jen tak prošel kolem, jako dobrý hospodář,
a nikdo neví, odkud se tu vzal.

Byla vám to záhadná věc,
že kdykoliv se objevil ten divný cizinec,
jako by nám tím chtěl něco říct.

Když viděli ho poprvé, držel v rukou meč a štít,
prý za blázna ho měli, ale nechali ho být.
A do týdne se vojna zvedla, Bůh ví proč a zač,
jen rychle prošla krajem v patách za ní křik a pláč,
a nikdo neví, kde se ten muž vzal.

Když jednou přišlo sucho, nejhorší za sto let,
on objevil se znova, prošel ke studni a zpět,
pak se v noci spustil liják, blesky byly tam a sem
a přitom hvězdy zářily na nebi bezmračném
a nikdo neví, kde se ten déšť vzal.

Už dávno se tu neválčí a úrody je dost,
čas na práci i na válku a důvod pro vděčnost.
To cizinec, když před léty se zjevil naposled,
prý na tváři měl úsměv a v ruce bílý květ
a pak už víckrát nevrátil se zpět.

Když mě to děda vyprávěl, tak zrovna kvetl vřes
a já si vzpoměl na dětství vidím to jako dnes.
Jako kluk jsem potkal lovce, nesl přes rameno síť,
a pak i já svou první rybu chyt´.

A pak jsem jednou za bratrem, až do Dublinu jel,
já na nedělní mši svý jsem tehdy do kostela šel.
Tam na zdi visel obraz, měl už oprýskaný rám.
Ten muž co se z něj díval, to byl svatý Patrik sám
a já najednou věděl, že ho znám.

A já najednou věděl, že ho znám.