Feťanda

Hlubokej je svět, nikdy nevíš co se stane. Moje bílá je teď pleť.
Kolik smíchu, štěstí, lásky zažívám každej den?
Společnost je spoutaná, pro mě jen ohraná, tak si užívám
svůj svět, kterej tu mám vytvořenej z bílejch kapek.
Z bílejch kapek...
Stejná slova každej den, pro mě jen ohraná, tak se zneužívám
teď svým bodavým potěšením.

Tvoje nahá znouzectnost proniká jen dál,
mé tělo volá o pomoc, mozek má však jinej cíl.
Neohrožený a volný jako bílá holubice,
která létá nad svým hnízdem
a je tak volná, tak volná, tak volná jak se zdá...
Tak volná, tak volná, tak volná...
Jo právě teď!

Svoje malé já si schovám za svým velkým strachem.
Co bude dál? Až se vrátím ze své pouti časem...
Už mě to tu nebaví, hned jak přijdu musím letět zpátky.
Znovu do žíly si musím ten jed znovu vrazit.

Vidím tunel na konci je světlo, tak jdu za ním, hlasy zvenčí nevnímám.
Jdu rychlým krokem, už tam budu a světlo čím dál víc odkrývám.
Víčka mě jen vadnou, srdce stojí a já si tady jen létám.
Dokud mě nesejmou andělé, prožívám euforickou smrt!