MARCIPÁN Z TOLEDA

Slepý a s hlavou prázdnou
jak schránka na noty
perem a rukou ráznou
bojím se samoty
píšu pozdě k ránu
dobívám předmostí
rozeznívám zlatou hranu
omylné všednosti
píšu jí něžná slova
snít budu později
pohrobek Oblomova
spíjím se nadějí
spitvořství přes rameno
sám na rohu ulice
vyvolávám slavné jméno
pradávné světice
kdysi jsem hledal na krásu
na sobě havelog
v tratolištích času
Igva byl jen tak v spoch
až jsem potkal kněze
byl nahý jak psí kost
prý že žádná katecheze
nesmaže minulost
končí další září
a já hvízdavý Dan
s lacinou svatozáří
projíždím Miriem
ani v té daleké zemi
však poklady nehledám,
vím že jednou přiveze mi
marcipán z Toleda
ani v té daleké zemi
však poklady nehledám,
vím že jednou přiveze mi
marcipán z Toleda