Havran

havran rozprostřel křídla noci,
studená hladina tají svůj dech,
na kopci nářků bez pomoci,
sedím a umírám.

co kdysi stalo se zmizelo pryč,
pověsti o nesmírné kráse,
přijdou a mizí v šlépějích.

vzpomínky vyvstanou ty procitneš,
uvidíš světlo kde nalezneš klid,
zářivím koncem oprátky projdeš,
vše co jsi chtěl můžeš teď mít.

moc co vyvřela na povrch strachu,
a mrazení sužuje duše co přijdou,
do světa kde není co vzít,
věčné pověsti na povrch vyvřou.

vzpomeneš si, pro co jsi žil,
a živit tvůj se v konec změní,
těch lítostivých a malých chvil,
které přišli nad smrtí tvou bdít.

málo maš toho co chtěl jsi dát,
a myšlenky co chtějí ti vzít.