Bílej Sníh

Bílej sníh, bílej sníh, bílej sníh, bílej sníh,
ten mýho tátu každej den připomíná,

Když vítr se zmítá a buší do oken,
a sníh kolem lítá, mě všechno táhne ven,
tam do hor směrem severním, kde ledová je pláň,
kde tátu s jeho spřežením teď kryje bílá pláň.

Tam místo stromů k nebi ční pahejly kamení,
a stovky mil nekonečný a žádný stavení,
jen vítr šlehá do očí do tváří pálí mráz
a jinovatka v obočí a kolem z ledu hráz.

Jen stín kopců v dáli a vítr co pálí,
ten mýho tátu každej den připomíná,

Pět psů, jedny sáně a před ním 400 mil,
tak do tý bílý pláně můj táta vyrazil,
jen pár vyjetejch kolejí zbylo tenkrát po saních
a zbytky jeho šlépějí pak brzo překryl sníh.

A od těch dob už sedmkrát přešel Štědrej den,
ten večer chodím pozdě spát a k ránu mívám sen,
že až se stromů sejde sníh a ledy začnou tát,
zas jako tenkrát ve dveřích můj táta bude stát.