Odcházet za svítání

Až nenápadně klapnou dveře po ránu
a ticho až mi poví,že jsem sám
jen vzdálenej hlas chraptivýho sopránu
mi potvrdí co dávno dobře znám
až odklopí mi víčka slunce šedivý
a do ticha se neozve tvůj dech
mý oči prázdnejm stěnám už se nedivý,
mám smutnej úsměv na sevřenejch rtech
že odcházet se nemá za svítání
aby láska nedostala strach
a že jsou marná všechna zbožná přání
když samota překročí tvůj práh
mý rány budou dávno sluncem zhojený
a ty se budeš pořád ještě ptát
proč naše rty už nejsou pevně spojený
já nebudu mít sílu dál ti lhát
tvý ruce až mý drsný dlaně pohladí
a po tváři ti sklouzne slzí proud
já řeknu ti,že pláč mi ted' už nevadí
a že bych na něm chtěl k tvý lásce plout
že odcházet se nemá za svítání
aby láska nedostala strach
a že jsou marná všechna sbožná přání,
když samota překročí tvůj práh
když samota překročí tvůj práh