Chlapčenská Tvár

Tam do výšky zdvižena,
za větvemi skrývá tvář.
Stížnost psát nemusí,
čas se o ni postaral.

Clapčenská tvář pod přilbou,
na kamennou líci prach,
žádost psát nemusí
o penzi v muzeích.

Dívá se na lidi
z tichej dálky svého snu.
Hlas fanfare ji nebudí,
ani salva slavnostní.

Pouze stát tady zůstala,
udivená dlouho stát.
Je v ní výkřik raněných,
pod ní kôpka jmen a dat.

S tichou krásnou myšlenkou
vyrostou vždy po válkách.
Tváře chlapců nevinných
netouží po poklonit.

Stromy zrání zašumia,
rozpŕchne se ptačí stráž.
Oči soch, ty nevidí,
zda opravdu se ukláňaš