Život můj

Život můj

Cosette:
Kdo ví, proč přišlo to tak náhle jako blesk,
proč svět se přejinačil, získal zář a lesk.

Snad to opravdu láska je,
co to jiného může být,
když zhlídla jsem se v něm,
když ve mně on se zhlíd.

Život můj, dosud probíhal skromně,
jen výšivky, knížky a chrám.
Život můj často skládal se z útěků
neznámo před čím a neznámo kam.
Naštěstí přišel ten, o němž dávno sním,
srdce mé začalo tlouct jako zvon,
procitlo s ním.

Snad se můj neznámý zítra zas objeví,
copak já o něm vím a co on o mně ví?

Život můj, je teď v tvých rukou,
lásko ty s ním po svém naložit smíš,
pojď mi vstříc, pojď jen blíž.


Jean Valjean:
Pročpak máš dnes tvář tak tajemnou,
nač myslíš, co skrýváš přede mnou,
jsi vážná, jsi chladnější než závěj,
tak pojď a porozprávěj
a do svých rukou mé dlaně vem
a vrať mi smích svým úsměvem.


Cosette:
Pro mě tys vždycky byl tajemnou osobou,
matně svou matku znám, málo vím o vás dvou.
Proč jsi tak uzavřen, smysl v tom nevidím,
proč chceš být věčně sám, na sto mil od lidí?
Proč dům je samá mříž, to jen ty sám snad víš.

Život můj, vždycky zdál se mi krásný,
když tys držel nade mnou stráž.
Leč Papá, přece já,
dávno už nejsem děvčátko,
za které stále mě máš.


Jean Valjean:
Dosti slov!
Na co křísit ten bývalý svět,
je ten tam,
k čemu paměti psát, kdo by je čet.


Cosette:
Život můj, je už konečně můj,
nejsem dítě, snad uznáš to sám,
pravdu znát právo mám.


Jean Valjean:
Uznávám, ale skutečnou pravdu
tu zná jenom on, jenom Pán.


Marius:
Život můj, náhle dotkl se blankytu
s nádechem růžových šer.
Život můj, je teď krása a láska,
tak nač je mi původ a nač je mi erb.

Věděl jsem Eponino, že nezklameš,
tobě dík, potkám znova svůj sen,
ach Bože kéž!

Je to ke štěstí klíč, je to nádherná zvěst.


Eponine:
Je to k nesnesení, ale musím to snést.

Život můj, s kapkou štěstíčka zkrásnět by moh jedenkrát,
kdyby on, trošku jen, měl mě rád.


Eponine a Marius:
Život můj není konečně marný jak dým.

Marius:
Když jsem s ní

Eponine:
Když jsem s ním