Náš sen

Mercedes:
Co je to se mnou?
Chvěju se celá!
Cizinec s tváří tajemnou
tu náhle stojí přede mnou,
a já jako ve snách,
jakoby v mlze jsem
v jeho očích uviděla cosi
podobného slze..
Slze mé duše
a mého těla!
Té slze, z níž se obviním?
Kdo má to právo vynést soud
nad pochybením mým?
Já už víc než dvacet let
jsem ejn lodí bez plachet...
Zapomeňme na sny,
za své vzal ten krásný svět
a nelze ho vrátit zpět.
Ten, kdo býval sluncem mým...
Co já o něm vlastně vím?
Kam jej vítr odnes?
Ve mně zůstal dodnes živ,
jen nehladí mě jak dřív.
Náš sen vůni míval vábnou,
ten v nás nikdy neměl slábnout,
osud mu však pouta dal,
sen ztroskotal.
Proč nám křídla neodkázal?
Proč v nás dýchat nesmí dál?

Hrabě Monte Cristo (Edmond Dantes):
Kdo nezvětsného očekává?
Ó, nejspíš nikdo, nikdo z vás!
Mercedez:
Mně tolikrát se o něm zdává,
jak nosí růže do mých váz!
Hrabě Monte Cristo (Edmond Dantes):
Sny jsou říší podivnou,
v nich i mrtví obživnou,
ač je vítr odnes,
vlastně mohou dodnes žít
a hájit svůj čistý štít.
Ta co vládla cestám mím
Mercedez:
Ten, kdo býval sluncem mým...
Hrabě Monte Cristo (Edmond Dantes):
Co já o ní vlastně vím?
Mercedes:
Co já o něm vlastně vím?
Oba:
Že se marná sláva,
o něm nepřestává zdát
té ženě, co měl tak rád.
Náš sen vůni měl tak vábnou,
ten v nás nikdy neměl slábnout,
osud mu však pouta dal,
sen ztroskotal.
Proč nám křídla neodkázal?
Proč v nás dýchat nesmí dál?