František Nedvěd Devatenáct

DEVATENÁCT LET

Když ráno čtu v tvých očích,
jsem stá či stoprvá,
mám strach, že láska skončí,
mám strach, že potrvá.
Ať něčí hlas z hůry zavelí
a trubač troubí vpřed
a léta běží zpět.
Najednou je mně i tobě
divukrásných devatenáct let.

Když večer čtu v tvých očích,
má lásko jediná,
když jiskra nepřeskočí
a spadne do klína.
Pak zase hlas z hůry zavelí,
já kordem švihám hned,
jak Zoro svoje "zet".
Najednou je mně i tobě
divukrásných devatenáct let.

Když ztichne noc a ty usínáš,
ta chvíle před ránem,
já chci tvým Cyránem
Hamletem a Romeem
a možná, že i D´artagnanem být, D´artagnanem být.

Pod tvou hřívou sen se vzpíná
Pierot i Colombina
na polštáři v tobě dřímá
divukrásných devatenáct let.

Když běh se změní v chůzi
a chůze v krok sun krok,
čekám na dotek můzy,
jak hřebec na obrok,
ale ten hlas z hůry nevelí,
teď zastavil se svět,
teď zastavil se svět,
nikomu se ani nesní,
že máš oči jako lesní med,
jako lesní med,
koukáš na mě potměšile,
zachumlaná do košile,
však zas bude mě i tobě
divukrásných devatenáct let.