Uhozená ukolébavka

Rytíř odjel do pohádky,
teď se s koněm zase zpátky
plouží.

Když má žízeň a je v lese,
co má dělat, napije se
z louží.

Měsíc veze na pancíři.
Kolem něho netopýři
Nehlučně a stále víří.
Jindy sobě zpívá ospalou
dost uhozenou píseň.

Nevnímá už ani vůni strání,
puchýře na bříčcích dlaní
pálí.

V tom nedojde k žádné změně,
prach cest bývá víceméně
stálí.

Růže v koňské hřívě vadne.
Stín je delší než byl za dne.
Dřímat by teď bylo zrádné.
Proto musí broukat aspoň svou
dost uhozenou píseň.

Díky mocných veze s sebou.
Jsou jeho zaslouženou
gáží.

Nedrží se jako svíčka.
Kolik centů jeho víčka
váží.

Asi tolik jako moje.
I já jsem se vrátil z boje.
Dlouhého dne a teď vstoje,
sotva broukám Ti svou večerní
dost uhozenou píseň.