Potomci Ztracenýho Ráje

Sme jenom potomci ztracenýho ráje,
Ráj, kterej vymyslel Bůh, ale sám tu hru nehraje.
Kouká na nás, na naše chyby, zhůry,
Navazujem konverzace, ze kterých plynou problémy.
Potomci lidí, kteří jen rozpoutali války,
A my pokračujem v jejich stylu a naše děti budou taky.
Narodit se do zazobaný rodiny je výhra,
Ale nikdo neví, jak to může všechno bejt zejtra.
Zbloudilý duše se motaj, po týhle planetě,
Uvízly v časový smyčce, na cestě do jinýho ráje.
Radikální obliba stereotypních soudců,
Kteří nedokážou soudit ani podle jedinýho zákonu.
Svědci svědčí podle halucinogenních představ,
Tahle inspirace je nekonečná, a při tom není trestná.
Člověk má práva, práva, který skoro nevyužívá,
Chtěl by to, co nesmí, a tím dává důvod podlejzat služkám.
Originalita je považována za drzost, ba dokonce porušení ústavy,
Z toho plynou komplexy z nedokonalý postavy.
Neúspěchy mě neodradí, dávají mi novou naději,
Kompletní renovace citů, až ti rodinu taky zpopelní.
To je jiná pohádka, generace co generace,
Bude se vracet k tomu, co tu zanechal jejich otec.
I když o nic nejde, budem se dohadovat stále,
Protože sme potomci ztracenýho ráje.
Po 18-ti letech si člověk uvědomí,
Že nemá cenu se snažit, pokud nemá žádnej cíl.
A cíl je cesta samotná, po který mám jít,
Jenže já nechci chodit, ať už sám nebo s někým.
Konec je v nedohlednu, kam nedohlédnu, seč se snažím sebevíc,
Není moje vina, že už lidem nevěřím.
Každej se stará o sebe, přitom chce společnej majetek,
A mít další společný potomky ztracenýho ráje.