Lístky čaje

Vzpomínky, to jsou lístky čaje

Nádoba smutkem zalitá je

Rozvinou se jak jemný list

Z každého dá se osud číst



Lístky se tiše snesou ke dnu

A vůně mizí v nedohlednu

Však žádné zlo tě nedonutí

Zapomenou těch tisíc chutí



Když vzpomeneš si na labuť

I její let má svoji chuť



Hladina poklidného šálku

Skrývá i zradu, lásku, válku

Kdo ví, kde asi pohřbená je

Má bledá růže s vůní čaje



Když nechtěla si jiné vzít

Otec ji nechal utopit



Vzpomínky jsou jak lístky čaje

A každá smutkem zalitá je

Až na dně řeky našla klid

Pomstil jsem ji a musel jít



Snad přešla už ta doba zlá

Nádoba smutku – to jsem já





Slyším, jak tepe do ticha

Jak tvoje srdce pospíchá

Když temný smutek duši svírá

Nikdo ti slzy neutírá



Co je to za čaj, co jsem pila?

Spíš ve tvé duši je ta síla

Co může lidi uzdravit

Snad mi to můžeš odpustit (Snad můžeš mi to odpustit)



Že jsem se tě tak hloupě bála

Chovala jsem se jako malá

Urážela tě směšnou řečí

Slova tě asi nepřesvědčí





Mohl bys mi (jednou) jenom ruku dát?


Nemluvit paní – radši spát.