Sbohem, bratře !

Zapadá slunce, zhaslo světlo v nás
nezkrotná touha, nevrátila čas.
Smáli se lidé, než pochopili
za dlouhé věky věků, zemi zabili.

Zapadá měsíc, temnota vyhrála
zděšené tváře, tma je spoutala.
Sbohem můj bratře, už musíme jít
z chyb se už nepoučí, tak jak chtějí žít?

Nikdo nic nechápe, všichni se smějí
bezmasé loutky, toužící po trofeji.
Nadešla odplata, matka chce krutou daň
tři rány nestačí na šestihlavou saň.

Co se děje s naším světem?
Proč na pohodlnost nejdou vetem?
V prachu se každodenně probouzí
stoletý pláč nikdo neslyší.

Zmizely stromy, jen trosky zbyly z nás
nebudem už říkat, vrátíme se zas.
Vrátíme se znova, život půjde dál
živé duše už není, tak kdo by o to stál.

Tak sbohem lidé, šancí už bylo dost
ztratila se víra, ztratila se zlost.
Zbyly jen oči pro pláč, dlouho jste čekali
trestám vás za to, jak jste se starali o svou Zem.