Shunsetsu No Koro

"Je tu trochu zima, že?" Ptáš se mě, tvář pohřbenou v šále.
Trochu zmrzlá jsi mi vyprávěla o tvých vzpomínkách
a budoucnosti, jak jsi tam tak stála vedle mě.

Všechno to zmizelo, jakoby mimochodem; myslel jsem na tyto tři roky, jako obvykle.
Ale pak jsem uzřel jejich význam a pomíjivost,
a má samota se začala šířit.

Myšlenka na tebe, tvé mrkání,
a já schoval ruce, které tě už nedržely.
Cesta zkušenosti, kterou jsem chtěl kráčet dál, se stala tak vzdálenou...

Otočila ses, usmála, a já vtipkoval, snažíc se tě napodobit.
Vždy jako opak jemné, opakující se atmosféry kolem nás.

Modlil jsem se tak moc
za den, kdy otevřu to album a nostalgie mě nepřemůže.
Jen jedna stránka mých vzpomínek, přesto znamenala tak moc,
a mé srdce pláče.

Zahlédl jsem tu postavu, která byla trochu vyšší, než předtím.
Trvalo to trochu déle, než mě to unavilo a já mohl jít po trati domů.

Myšlenka na tebe, tvé mrkání, další myšlenka...
Ale nedosáhla tebe.
Nekonečné množství trapných dnů mého mládí.

Nikdy se neměň. Protože zůstat takhle navěky je v pořádku...
Konečně tě mám. Nezapomenu. I když mě zbytky mých vzpomínek rozesmutňují.

Březnový den posledního sbohem, jarní sníh, kvetoucí květiny.
Tolik loučení vytváří věčné vzpomínky.
Myšlenka na tebe, tvé mrkání, a cestu, po které jsme kráčeli.
Ale nikdy jsem ti nedokázal říct "Vždycky jsem tě miloval."

Uvědomil jsem si, že nic není neměnné.
Pokaždé, když si vzpomenu, mé srdce po tobě touží.
Jsi tady, když otevřu své album...

Jediná maturitní fotografie, vyfocená pod rozkvetlým jarním sněhem.
Jsme stále mladí a já odolávám tvému úsměvu, který nikdy nezeslábne...