Kdes to nechal

PAULIE:
Jeho svět nebyly kříšťálový lustry ani kaviár,
bylo to syčení v topení krabky cigár.
Kafe na ubruse, kterej mu zůstal po matce a
po nocích po ruce porno časáky po ruce.
Bydlí s ním jen vítr v záclonách,
do prachu kreslí prstem svý dětství.
Už ani neví, kdy se ztratil a časem rozpyl,
když udusil vůli hledat rozptyl.
A žádnej lidumil to taky není,
zanevřel na dění v malým městě,
kde sou kudly v zádech běžný.
Tady je společnost jen bludnej kruh,
bludy mu byly proti srsti, hrnul je do škarpy jako pluh.
Viděl jak od lidí, ale teď neví jak k nim zpět,
kudy projít labyrintem než popraská led.
Rozumu nestačej když za stěnou,
přešlapuje v kose kostra v kapuce s kosou v ruce.

IDEA:
Probudil se po dvou dnech na dně svého pokoje,
s pocitem jakoby prožil celou noc v kotoulech.
Šéf mu nejspíš volal stokrát protože,
chtěl slyšet znova jeho definici o svobodě.
Rodina byla stále s ním, akorát že v nebi,
takže účinkoval ve vlastních snech v hlavních rolích.
Nechtěl se probudit, svět ho bolí
a záplat není tolik abys si tím vším stihl projít.
S bližníma trávil čas jen na fotkách
a těm vzdáleným se vyhýbal jako ránům narkoman.
Ráno granát, přes den nůž a v noci samopal,
jeho tři alter ega se synonymem samotář.
Všechno, co bylo blíž, tak bylo dál,
co bylo dál tak neviděl, ten kdo byl blíž tak byl na obtíž,
říkal tomu bližní nepřítel.
Díky tomu, že ho život sral tak psal příběh s nejasným koncem,
kdy i s mapou jde ztratit směr.