Všem Juliím

Jak zapálená stodola jsem shořel, na venkovským prázdným nádraží,
ani popel, ani trochu kouře, natož tvoje prsty na tváři.
Jak nějakej papír od cukroví,
odkopnutej přes dvě koleje,
každá z vás se dneska pro mě strojí a každá z vás se s jiným miluje.

R: Kolik jsem vás ztratil na svý cestě do ráje,
přesto hledám dál, vždyt možná zrovna tady je
a klopí oči hanbou, že je krásnější jak noc
a kytary zní sambou z léta do vánoc.

Proč jsou tváře andělů můj Bože, podobné všem Juliím, co znám,
žádná z nich mi neustlala lože, žádné z nich jsem lože neustlal.
Za okny zní samba a já čekám,
na venkovským prázdným perónu,
sbírám sílu odjet prostě někam, sednout do prázdnýho vagónu.

R: