CHorál smutku

Kdo králem má se stát, ne však z Boží vůle,
a spousty slzí z očí zamžených.
Tak pozvedni svou číš, vždyť pravda je ve víně,
a tisíc slov jinak myšlených.

Náš král miloval krev víc nežli svoji víru,
a jeho rádcem stal se štít a meč.
On jednu slabost měl, nedokázal žít v míru
a panovačná vždycky byla jeho řeč.

Zas na bitevním poli řinčí brnění
a mírný klus koní se ve trysk promění.
Krev mi z čela stéká a sil už ubývá,
není na co čekat, náš král umírá.

Průvod smuteční svůj chorál smutku zpívá
a každý soucit jenom předstírá.
Králův pergamen všem chtivým hlavy stíná
a kdo černý samet zítra posbírá.

Rozlomená pečeť je opuštěná,
jenom já ji nečet’, vždyť měla být má.
Tak ještě malou chvíli a půjdu i já.
Jen vzpomínky zbyly, čas pravdy začíná.