Zazdění milenci

Stalo se v Plzni v 16.století
v takovým klášteře,kterej už není
že dorazil z dálky mnich,
prej to byl Španěl
krásnej i urostlej a patřičně hrdej

Boty si ochodil, boty si neochodil
boty si nemoh ochodit,
protože měly tvrdou podrážku
Jemu to vadilo, jemu to nevadilo
jemu to nemohlo vadit,
protože mu to bylo úplně šumafuk

Lajlajlaj…

Zanedlouho za ním přijel další krajánek
údajně příbuznej – oni mu to věřili
Španělsky řek:
„Dejte mi komůrku vedle bratrance,
já budu klidnej.“

Byl to příbuznej, nebyl to příbuznej
on to nemoh bejt příbuznej
to ale nikdo nevěděl
Dali mu komůrku, nedali mu komůrku
oni mu tu komůrku nakonec dali
v dobré víře

Lajlajlaj…

A z toho příbuznýho se vyklubalo
něco strašlivýho
ne žádná obluda, jenom smutná dívka
co nástrah se nebála, šla za milým do kláštera
za muže se strojila, nebylo to stejně nic platný

Oni se milovali, oni se nemilovali
oni se nemohli milovat
protože to nebylo dovolený
Mniši je zabili, mniši je nezabili
mniši je nemohli zabít
nebyli na to stavěný

Lajlajlaj...

Tak vyrazili do ulic za zedníkem Šimicem
„Šimice pojď nám ukázat, jak se zeď staví.“
v jedné tajné chodbě je potom zazdili
ona vřískala, on byl klidnej

Mniši byli rádi,mniši nebyli rádi
mniši museli bejt rádi
a ještě se naučili míchat maltu
Oni tam straší, oni tam nestraší
oni tam musí strašit….
protože je to jenom pověst