Zobrazit překlad písně ›
Skrýt překlad písně ›
Once there was a time,
when the conquest of
pain was all that I
could hope for, had
been my only aim.
Happiness or joy merely
unwords without meaning,
they were unwanted
anyway as surely out of place.
All I wanted was the
voices to be silent
a brief moment in the
dark, in loneliness and chill.
How I wished my mind
could escape the camat dungeon
that was flying silently
through space while
I lay caged and chained within.
Today my view - strangely
increased - it is beyond compare,
but nothing became easier,
I'm still struggling to be free.
A thousand different things
dare to appear before my eyes
now, they come and leave
untouched, because still I cannot see.
In true darkness there's
no choice than do discover
the uselessness of eyes,
giving birth from their own despair.
Here eyes can nothing but
decay and if I fail and do
identify myself with them
then their destiny I'll share...
You are with me all the time - all
the time. So very unreasonable
had been my fear. How could
I ever believe that I might
be losing you when forever
we're connected and you
are part of me. It's your
omnipresence that defines
the way in which I do
exist, forcefully leading
me back to where I do belong.
Opening my eyes to see
the true essence of my
being, by dissolving
the distractions of the
outer world. In the loneliness
of the pain you bring the
isolation of my soul guarantees
the maintenance of the only
thing that I know, my
natural and obvious differency.
Beloved old friend and life-time
companion without you to
nothing I would fall. Your
power pervades me and lies
me low, but as the same time
a new strenght is born in
my soul.
In a universe of change
and continuous movement
I am counting on you
since I know you shall last.
Being my darkness and
the basis of splendor
light-giving background
as most fertile past. You
trance-formation source
of understanding you are
the power that is pulling
me down. Whenever
lightness seeks to carry
me away you connect
me safely to the ground.
You chill of my winter,
eternal Saturn-sphere,
petrified and frozen
with a logic cold as ice
I walk through the
world look in surprise
at the living without
being able to share
their strange delights.
Beloved old friend, and
bringer of sadness,
shadow-like cloak almost
matters so real, you slip
right through me like
I was merely membrane,
my feelings so ambivalent
when my wounds refuse to heal...
Kdysi tu bylo, že
dobytí bolesti
bylo vše, v co jsem
mohla doufat.
Vše, co bylo mým cílem.
Štěstí a radost pouze
nevyslovené bez významu.
Byli nechtěné,
každopádně určitě "mimo mísu".
Všechno, co jsem chtěla bylo,
aby ty hlasy
nakrátkou chvíli ve tmě
utichly, v osamění a úleku.
Jak jsem si přála,
aby má mysl mohla utéct do žaláře,
létala jen tiše
prostorem, zatímco
já jsem ležela uvězněná a připoutaná uvnitř.
Dnes můj pohled - podivně
vzrostl - nedá se to strovnat,
ale nic se nestalo jednodušším.
Stále usiluju o to být volná.
Tisíc různých věcí
si troufá objevit se před mýma očima.
Teď, ony přicházejí a odcházejí.
Nedotčené, protože pořád nevidím.
V pravé temnotě, není tu
žádná volba, která by se dala objevit.
Ta neužitečnost očí,
které se rodí z vlastního zoufalství.
Tady oči nemůžou nic, jen
hnít a pokud selžu a
poznají mě s nimi,
pak jejich osud budu sdílet.
Jsi se mnou celou dobu - celou dobu.
Můj strach byl tak nesmyslný.
Jak jsem mohla uvěřit, že tě můžu ztratit,
když jsme spolu spojení a ty jsi
část mě. Je to tvá všudypřítomnost,
která stanoví cestu, ve které existuju,
rozhodně mě vede zpět tam, kam patřím.
Otevírám oči, abych viděla
tu pravou podstatu mého bytí, rozpouštěním
rozptýlení z venkovního světa.
V osamění z bolesti, kterou přinášíš,
izolace mé duše zaručuje péči o jednu z věci, kterou
znám, o mou přirozenou a zřejmou rozdílnost.
Milovaný starý příteli a celoživotní společníku,
bez tebe bych nikdy neupadla.
Tvá síla mnou prostupuje a pokládá mě níž,
ale ve stejnou chvíli se v mé duši rodí
nová síla.
Ve vesmíru změny a
souvislého pohybu,
počítám s tebou
od té doby, kdy vím, že nemůžu žít věčně.
Buď mou temnotou
a základem nádhery,
světlodávající prostředí
jako ta nejúrodnější minulost.
Ty, transformující pramen
porozumění, jsi síla,
která mě stahuje dolů.
Vždycky světlost požaduje odnést mě pryč.
Spojuješ mě bezpečně se zemí.
Ty, děsu ze zimy,
věčná sféro Saturnu,
zkamenělá a zmrzlá
mrazem a ledem.
Chodím světem,
koukám v čirém překvapení
na žijící bez pocitu být schopná
sdílet podivnou radost.
Milovaný starý příteli,
a ty, nositeli smutku,
plášť témeř jako stín,
věci tak skutečné. Proklouzáváš
mnou přímo jako kdybych byla
jen blána a
mé pocity byly tak rozpolcené,
když mé rány odmítnou ošetření...